Čtení na tyto dny

Ocúny

Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat

Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách

Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny

(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984) 

 

Údolí černé řeky a hlubokých vrásek


Libor Jan, č. 1/2012, str. 17

Místy jen mělce, jinde zas široce zaříznutá se vine černá řeka, aby pak opustila Vysočinu a vydala se směrem k Brnu a do rozlehlých nížin jižní Moravy. Svratecké údolí mezi Jimramovem a Nedvědicí má zvláštní, až tajuplný charakter, ke kterému nepřispívá jen ona černá meandrující Svratka (německy Schwarzau, Švarcava, tedy skutečně černá), ale také poměrně strmé svahy k řece i v četných údolíčkách, jejichž středem stékají potoky. Tahle zvláštní tvářnost dokázala oznámit prospektorům, že právě zde by se pod povrchem země mohly ukrývat stříbronosné rudy. A tak se začalo s dolováním, nepochybně již v první polovině 13. století, na relativně nevelkém území mezi Štěpánovem a Koroužným. Nejdříve se zřejmě zkusila rozrážka zvrchu v místech zvaných Havírna, v lese na pravé straně od cesty ze Záskalí do Čtyř dvorů. Impozantní jámy v linii stříbrné žíly jsou toho dodnes zřetelným důkazem - kolem jam vzniklo poměrně rozsáhlé sídliště s polozemními domky a výrobními objekty na uměle vybudovaných plošinách. Takových zbytků po dolování je ostatně v lesích okolo habaděj, ale nejen ty, také kamennými zídkami dorovnávané cesty na svazích, kde by pro sedláky rozhodně neměly smysl, další plošiny i haldy s vytěženým materiálem kolem dávno zasypaných vstupů do skutečných štol. Největší štola se nachází v Záskalí u Cechhausu, cechovního domu havířů, který má počátky snad někdy v pozdním středověku. Tzv. měděná štola (Kupferstolle) byla vyražena až při prospekci na konci 18. století, narazili jí však na staré důlní dílo, několikapatrovou štolu se spojovacími kolmými šachtami patrně z konce 13. století. Prozrazuje to její profil, který, ač to vcelku nemělo žádnou funkci, byl tesán to tvaru gotického lomeného oblouku. A jednu její větev používal jako sklepa k chlazení piva, prý nejlepší kvality v údolí, záskalský hostinský Knobloch.

Okolní lesy už nemají podobu, jakou mívaly ve středověku. Převládly monokultury, hlavně smrk, promíšený dost často borovicí. Ovšem u zpustlých políček ve vyšších polohách u zídek vyskládaných z kamenů lopotně posbíraných v poli se rozvalují dodnes mohutné rozsochaté buky, jaké jsou vidět málokde. A louky na místě těch chudičkých políček v létě překvapí bohatostí svého společenství, vůněmi i barvou, jsouce pastvou poměrně četných včelstev. Břehy potoků jsou porostlé většinou habry a olšemi a v otevřené krajině často vrbami, které sem vložila již lidská ruka. Po těchhle rozvrásněných stráních se špatně chodí, ale zkouší se to vždy znovu a znovu, protože v době příznivé se zde nacházejí houby běžné, roztodivné či dokonce vzácné, jako například hřib černohnědý, takzvaný kominíček, a hřib citronový. A po dobrém dvacetiletí začala zase kuřátka, jedno místo dokonce získalo přezdívku kuřecí farma.

Na mysl vytane otázka, jak asi tahle krajina vypadala v onom převratném 13. století, kdy se po staletích relativního ticha a houkání sov ozvaly sekery, pily a kladiva. Patřila do pernštejnského panství, na dolování měla svůj podíl vrchnost, urburu, tj. cca osminu dostával panovník, zbytek byl určen na platy havířů, režii a zisk těžařů, většinou měšťanů z Brna. Krom dolování zde probíhal také čilý kolonizační ruch. I v nejvyšších, špatně přístupných polohách vznikaly nevelké vesničky: krásný příklad dodnes poskytuje Vrtěžíř, rozložená pod sedlem v mělkém údolí svažujícím se k tenkému potoku vprostřed. Návštěva v předjaří evokuje syrovost těch dávných dob. Ale v okolí „hor“, jak se říkalo, tedy nikoli hor jako kopců, ale hor jakožto dolovacích revírů, bylo lesa méně než dnes. Většina stromů se použila na rychle budované chýše, zařízení a podpěry u štol. Ale hlavně se z tvrdého dřeva pálilo v milířích dřevěné uhlí (vzpomeňme, že i legendární předek Pernštejnů Vojtěch nebo Věňava byl povoláním uhlíř), potřebné k hutnění rudy. Takže vršky byly holé, pod nimi políčka, dole rybnatá, pstruhy a lipany osídlená řeka. Tehdy neměla břehy zarostlé vším možným, ale vinula se v době letní jen jako nevelký svazek v širokém kamenitém řečišti, takovém, jaké bylo k vidění ještě na počátku dvacátých let 20. století (nebo jaké mají dodnes řeky na Balkáně a jinde).

Ryby ostatně představovaly důležitou součást stravy, podobně jako pivo, kterému v onom údolí holduje dodnes mnohý muž i žena. Pozdní léto či dokonce léto babí se zlatavými loučemi slunečního svitu, s rybáři brouzdajícími mělkou řekou v gumových botách a neoprenech a se džbánkem piva ve vírské či korouženské hospodě má svoje nezaměnitelné kouzlo. Trošku smutno je snad z toho, že po sedm set let žil kraj svým pomalým, spolehlivým, usedlým způsobem a pak se všechno změnilo a je to pryč. Navždy, tak jako malebná ves Chudobín, která zůstala pod hladinou Vírské přehrady.


Prof. Mgr. Libor Jan, Ph.D., (1960) - Historický ústav Filozofické fakulty MU v Brně, zabývá se dějinami českého středověku, církevními dějinami a rytířskými duchovními řády

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu