Vstup pro předplatitele: |
Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat
Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách
Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny
(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984)
Jsou chvíle, kdy cítíme těžkou únavu, zkrátka ocitáme se „na dně“. Avšak i z tohoto dna je vidět kousek oblohy. A když se na ni zadíváme, začneme snít, vzpomínat a procházet se krajinou svého srdce.
Jsem na Želivce, v místě nazývaném V Ráji. Od dětských let mám jasnou představu Ráje. Místo, ve kterém se nespěchá, všichni mají k sobě blízko, je teplo a voní mámin chatařský oběd. Žlutá barva slunce se přelévá do květů rudbekií, které ve špalíru dlouhém přes jeden kilometr lemují pravý břeh Želivky až na louku u mlýna. Jeho kolo vesele klape a voda ve ztemnělém náhonu zvolna plyne pod vysokými olšemi. Kousek dál zvednutá dlouhatánská lávka míří přes řeku do světa.
Životodárná řeka, nádherná a potřebná.
Chaty V Ráji zmizely, lidé odešli. Řeka teče dál a stojím tu znovu po mnoha letech na břehu Želivky, na konci Ráje. Vnímám všemi smysly toto setkání. Tráva je mnohem bujnější než kdysi, ze smrčků na louce vyrostl les. Pokorně přiznávám, že příroda tady a teď trvá beze mne.
Já však bez této krajiny, kde kotví mé srdce, žít nedovedu.